.: ILUZE :. - 2. kapitola - Pohřeb

„Neloudejte se, Pottere!“ rozkázal nakrknutě Snape, který čekal na Pottera na pozemcích bradavické školy čar a kouzel. Mrholilo a on už tak se tvářil, že má zkaženou náladu. Zřejmě tím vším, co se za poslední dny stalo.
Harry si zastrčil hůlku za pásek černých kalhot a upravil si stejně zbarvenou košili. Zdržoval naschvál. Ne, že by na pohřeb svých příbuzných nechtěl, i když dvakrát ho to tam taky netáhlo, ale hlavně nechtěl udělat radost Snapeovi a toužil ho vytočit. Když viděl, že se tváří, jako by měl pod nosem testrálí lejno, chtěl mu jeho laskavou společnost nějak oplatit.

Když si Harry ještě dopnul knoflíčky na rukávech. Jako náhodou totiž najednou zjistil, když už byli téměř u brány, že má špatně zapnutou košili.
Snape už otráveně protočil oči nahoru.
A Harry uvnitř vrněl blahem, protože viděl profesorovu podrážděnost.
Nakonec dal najevo, že už s přípravou skončil a následoval Snapea.
Šli mlčky vedle sebe až k bradavické bráně, pak se již vzdalovali od kouzelnické školy a před nimi se naskytl pohled na vzdálenou vesničku.
Prasinky.

Harry nechápal, proč jim Brumbál pro tuhle příležitost nevykouzlil přenášedlo, ale nechtěl ze sebe dělat blbce, a tak jen mlčel a následoval vysokého muže, který mu sotva věnoval pozornost.

Když byli těsně před Prasinkami, Snape po dlouhé době mlčení zase promluvil: „Chytněte se mě!“
„Cože?“
„Na nic se neptejte a prostě se mě chytněte. Pevně, Pottere! Jste lajdák, všechno děláte zpola, tak aspoň dnes udělejte, co říkám. Přemístíme se.“

Harry se na toho chlapa naštvaně zamračil, ale než stačil cokoliv poznamenat, všechno kolem něj najednou zmizelo a on i se Snapem se najednou ocitli v ruchu Příčné ulice. Harrymu bylo mírně nevolno, ale ačkoliv se mu trochu motala hlava, rychle se Snapea pustil, jako by byl nějaký odporný hmyz.
Na to, že mu chtěl něco opáčit, už dávno zapomněl.
Rozhlížel se kolem sebe. Ve vitríně naproti viděl krámek s potřebami pro famfrpál. Srdce mu poskočilo. Tolik by se tam chtěl podívat.
Přímo uprostřed vitríny stál nejnovější model Kulového blesku vylepšený o tucet vlastností, které mívaly Nimbusy, a skupinka kouzelníků stála kolem něj a tiše ho obdivovala. Tohle koště už viděl v létě a stejně jako skupinka před obchodem ho obdivoval u vitríny, div že mu nekapaly sliny z úst.

Snape se ale najednou rozhodl, že půjdou dál a beze slova se Harrymu ztratil z očí.
Ten však naštěstí po chvíli v davu uviděl tu známou černou umaštěnou hlavu a siluetu v černém a utíkal k němu, doufaje, že nebude mít profesor zase nějaké protivné poznámky a připomínky.

Přímo u zdi, která vedla do Děravého kotle, ho dohonil. Černé oči se na něj upřely, ale skrze rty nevyplynula jediná hláska. Už jen ten pohled byl totiž výmluvný a říkal něco jako: Potter, jako vždycky musíte mít něco extra, viďte?


V Děravém kotli, ačkoliv bylo teprve deset hodin dopoledne, bylo skoro narváno.
Za stoly seděly skupinky podivných existencí, čarodějnic, překupníků, skřítků a dokonce u jednoho samotáře v rohu by Harry tipoval, že je to upír. Ale nemohl to vědět jistě, neboť se v životě s žádným nesetkal, pouze znal jejich popisy z učebnic. Ale vypadal úplně jako jeden nákres upíra v učebnici obrany proti černé magii pro třetí ročník, kterou probírali kdysi s Remusem Lupinem.

Když tak nad tím přemýšlel, podle popisků z knih by usoudil, že upírem by mohl být klidně i Snape.
Nebýt toho, že protivný profesor chodil úplně v pohodě na denním světle, už by si Harry v Příčné nakoupil pytel česneku a nějaké krucifixy a kříže do zásoby. Možná by se tak vyhnul tomu, aby se o něj Snape zajímal jako opatrovník. Pak by odněkud vzal ostrý kolík a probodl mu srdce.
Už jen ta představa mu na tváři vyvolala úsměv.
Má Snape vůbec srdce? Někdy by se až divil.


A jeho dospělý společník si toho všimnul, když otevíral dveře z Děravého kotle, jenž vedly ven do ulic Londýna.
„Čemu se tak smějete, Pottere? Je tady něco k smíchu?“ pronikavě na něj pohlédl jako by se mu chtěl podívat do myšlenek. V tu chvíli Harry rychle sklopil zrak, poněvadž věděl, že to by Snape udělat klidně mohl. Moc dobře si vzpomínal na loňské lekce nitrobrany a nitrozpytu.
„Nic, pane,“ řekl jen.


Během dalších dvaceti minut už byli v Surrey. Harryho až překvapovalo, jak se tady ten protiva vyzná. Do Kvikálkova jezdil pravidelně autobus, a tak do Surrey jeli společně autobusem jako spořádaní mudlové. Co na tom, že se všichni zvědavě otáčeli na to, jak byl Harryho profesor zvláštně oděn. Jemu už to nepřišlo nijak podivné, viděl Snapea takto denně. Nepředpokládal, že se kvůli pohřbu svých příbuzných nějak převlékne. Tak jako tak vždy chodil v černé barvě. Takže to bylo v tuhle chvíli stejně jedno. A komu vlastně záleželo na Severusi Snapeovi?
Jenže proč jeli celou cestu pěšky? Mohli se přeci přemístit kousek od místa, kde byl pohřeb, a pak nenápadně vpadnout do davu.

***


Pohřeb probíhal jen v rodinném kruhu.
Účastnili se ho lidé, které v životě neviděl. Nejbližší přátelé, spolupracovníci strýce Vernona z firmy Grunnings, spolužáci Dudleyho a nějaké drbny z ulice, které znala teta Petúnie.
Pak pár příbuzných, které Harry znal jen z doslechu, a to jen, když strýc Vernon o nich mluvil jako o neschopných trotlech, kteří si nejsou schopní udržet práci a o budižničemech, jenž celý život ničeho nedosáhli.

A pak tu taky byla ona.
Žena, kterou ve třetím ročníku omylem nafouknul. A kterou už od dětství nenáviděl.
Teta Marge.
V tmavě šedém kostýmku, který obepínal její mohutný pas. S kloboučkem s černým závojem a s buldočkem po své pravici, který jako by věděl, že má pro tuto chvíli a událost být zticha a nastavit pózu hodnou manekýna.

S opovržením hleděla na Harryho. V její tváři bylo rozpoznat, jak truchlí, přesto bylo vidět, že její myšlenky směřují k tomu, že měl zemřít on a ne její milovaný bratr a synovec se švagrovou.
Chvíli odolával jejímu přímému pohledu, ale nakonec uhnul a sledoval, co právě dělá jeho vytoužený opatrovník. V ironickém smyslu toho slova, samozřejmě.

Severus Snape stál strnule a nehnutě vedle Harryho a znuděně hleděl do otevřeného hrobu a poslouchal monotónní hlas faráře, který předříkával motlitbu a loučil se s nebožtíky.
Na jednu stranu se s ním Harry ztotožňoval. Taky si tady připadal jako vetřelec, přestože byl s nimi spřízněný, a cítil, jak se mu klíží víčka, kdykoliv farář předříkával další úryvek z Bible.
U snad pátého otčenáše se přistihl, že opravdu usíná a také, že ho přitom pozoruje nejdražší teta Marge.


Nakonec jako všichni přítomní vhodil do hromadného hrobu rudou růži. V duchu svým příbuzným poděkoval za léta, kdy mu věnovali domov a přístřeší, přestože ne zrovna ochotně a ne zrovna hřejivě. Rozloučil se s nimi. Aspoň tohle si zasloužili. Riskovali pro něj. A možná, že teta Petúnie ho v hloubi duše měla opravdu ráda. Ale to už nikdy nezjistí.

Při odchodu mu cestu zastoupila žena. Teta Marge.
„Pottere!“ zasyčela skoro vztekle.
„Madam,“ ozval se mladík.
Snape zakýval hlavou na pozdrav a postavil se na boční stranu toho kluka.
„Jak je možné, že žiješ?! Proč si nechcípl ty a oni ano? Jestli si myslíš, že ti něco z jejich majetku náleží, tak se mýlíš, ty kluku nevychovaná. Jsi jen flákač jako byl tvůj otec. Nedopustím, aby jediný posmrkaný kapesník z jejich domu přišel do tvého vlastnictví. Rozumíš? Vypadni! Neměl jsi tady vůbec chodit! Můj bratr a jeho žena se musí obracet v hrobě!“ zatímco se vztekala, po tváři jí tekly slané kapky.
Snapeovo obočí ve chvíli, kdy začala svůj dlouhý monolog, vyletělo nahoru a zaposlouchal se do toho, co ta ženská říká. Jakmile zmínila jméno Harryho otce, škodolibě se usmál.
Očekával, co mladík jízlivého k té ženštině podotkne, ale ten se jen obrátil a prostě odešel. Ta ženská, co spíše svým vzhledem připomínala prasnici, se za ním nasupeně dívala a už už chtěla za ním jít, když v tom ji Snape v momentě, kdy se Harry nedíval, chytl za paži a promluvil k ní.
„Být vámi, nedělám to,“ jeho podtón hlasu zněl výhružně. „Myslím, že pro dnešek to divadlo už stačilo,“ věnoval jí jeden ze svých propalujících pohledů a Marge se zase otočila na podpatku a šla si po svých.


Cesta zpět na hrad probíhala v podobném duchu jako cesta na pohřeb. Oba dva šli za svým cílem a mlčeli. Sem tam Snape nenápadně pokukoval po tom klukovi, ale Harry se tvářil tak neutrálně, že bylo těžké z jeho tváře vyčíst, co si vlastně myslí.
Kdyby se tak na něj podíval. Přímo z očí do očí.


***


První týden probíhal v relativním klidu. Harry nepotřeboval řešit nic a Snapea ničím zbytečně neobtěžoval. A i kdyby potřeboval cokoliv řešit, určitě by s tím nešel zrovna za ním!

Horší to však začalo být týden druhý, kdy Harrymu bylo sděleno, že se má účastnit schůzky u notáře, který spravoval majetek Dursleyových.
Samozřejmě ke vší Snapeově radosti se musel té schůzky profesor účastnit také. Jako jeho nynější zákonný zástupce.


Když dorazili na určené místo, byl tam jen jakýsi prošedivělý muž s knírkem a brýlemi na nose. Vyzval je, aby se na chvíli posadili a sečkali, neb za malou chvíli dorazí i další návštěva.

Jakmile se usadili nevěřícně těsně vedle sebe, odvrátili od sebe znechucené pohledy. Jak Harry, tak Snape, se cítil v této situací velice nepříjemně.
Po chvilce však přišla záchrana.
Dveře se otevřely.
A do nich vstoupila podsaditá žena v obrovském směšném klobouku a v ruce třímala malého buldočka jménem Raťafák
Harry nervózně polknul.
Teta Marge na něj hodila zhnusený pohled. Pokud se dalo soudit, tak ještě daleko nepříjemnější než tehdy na pohřbu.


„Posaďte se ke mně, vážení přítomní,“ začal najednou muž za stolem a položil na něj složky z hnědé kůže.
„Jelikož jsem celá léta spravoval jmění rodiny Dursleyových, jsem povinen nyní podle zákona učinit spravedlivou dělbu majetku,“ pokračoval muž. „Přestože ani pan Vernon Dursley, ani paní Petúnie Dursleyová nezanechali žádnou závěť, mé kroky bude řídit zákon. A to rozdělit majetek mezi nejbližší přímé dědice, kterými jste právě vy. Marjorie Dursleyová, sestra Vernona Dursleyho a Harry Potter, přímý synovec Petúnie Dursleyové.“

Harry nasucho polknul a zaťal prsty do opěrek na křesle. Snape, ač si toho Harry nevšímal, si toho všiml. A také toho, jak mladík ve tváři mírně zbledl.
Než stačil muž zase něco říct, Harry mu skočil už do tak připravované fráze.
„Nechci nic. Nepotřebuji žádný majetek ani peníze. Mám dědictví po svých rodičích a,“ polknul znovu, „po svém kmotrovi,“ znovu zaťal ještě hlouběji nehty svých prstů a zamračil se. „Dursleyovi by stejně nechtěli, aby cokoliv z jejich majetku padlo do mých rukou.“
„Uklidněte se,“ napomenul ho tiše, avšak zlověstně, Snape. „Tady nejste v Bradavicích, abyste mohl zase předvádět ta svá vystoupení, Pottere!“
Harry se ohlédnul na svého profesora a spražil ho pohledem. „Opravdu?“ zazněl ironicky. Tak nepřirozeně svému hlasu.
„Nebo opět toužíte po takové pozornosti, že znovu nafouknete svou tetu?“
Snape očekával nějakou jedovatou poznámku a už se chystal Potterovi sebrat body za drzost a napařit mu školní trest, i když nebyli ve škole. Ale Potter jako by to tušil a naschvál se jen nafouknul a zmlknul.

„Takže,“ notář se podíval na mladíka, „už mohu pokračovat? Je to má práce, pane Pottere. Jsem jen zástupce státního orgánu, který se řídí zákony.“
„Fajn,“ odsekl popuzeně Harry.
„Spratek nevychovaná,“ špitla si pod nos podsaditá Marge Dursleyová. Harry ji neslyšel, ale Snape ano. A musel jí dát za pravdu.
„Takže podle zákona se všechen majetek manželů Dursleyových tímto dědickým právem rozděluje na dvě poloviny, z nichž každá z nich náleží jednomu zvlášť,“ posunul si starší muž brýle blíže ke kořeni nosu a zahleděl se do lejstra, které nyní držel v rukou.
„Ale to je nepřístojné!“ zvýšila žena hlas a zase Harryho potěšila jedním z těch svých významných pohledů.
„Je mi líto, madam, ale zákon je zákon. Vernon a Petúnie Dursleyovi bohužel nestihli sepsat žádnou závěť, tudíž je tento postup jediný možný a jediný legální. Nelze se proti němu odvolat.“
„Ta hanba! Chudák Vernon, kdyby tušil, co se s jeho penězi stane po jeho smrti!“ vřískala rádoby dáma s buldočkem na klíně. „Jak toho chcete vlastně docílit, to chcete tomu klukovi dát sadu stříbrných příborů a mně cenné obrazy?“
„Ne, madam. Podle zákona a podle několika paragrafů je nutné následovné: celý majetek se rozprodá a celková suma, která se z něj vytěží, bude rozdělena na dvě části a rozdělená mezi vás dva. Jediné přímé dědice.“
„To není možné!“
„Nesouhlasím!“ přidal se Harry a postavil se na nohy. „Nestojím o žádné dědictví a nestojím o peníze. Vzdávám se svého dědictví,“ prohlásil pevně. V tu chvíli teta Marge zatajila dech a Snape po jeho boku také. Nechápal, proč se ten kluk vzdává takového jmění. Je normální? Do konce života by už nemusel nic dělat. Po tom, co zdědil vše po svých rodičích a kmotrovi, který nebyl z nejlevnějšího kraje, by tímto jen podnítil svou finanční stálost a nikdy by neměl s ničím problémy.
„Jakže?“ zaskočený se zdál být i notář.
„Jak jste slyšel, pane. Vzdávám se svého dědictví. Ať všechen majetek přejde na přítomnou Marge Dursleyovou. Já nestojím o almužnu. Nestojím o nic, co bylo jejich. Nikdy nebyli ochotni mi koupit ani lízátko. Teta Marge má pravdu, strýc Vernon by mi nikdy neodkázal ani dvacetinu z toho, co mi zde nabízíte. Nikdy mě neměl rád a já proto jeho peníze nechci!“
„D-dobrá,“ připustil zákonný zástupce. „Potom mi podepište toto,“ vytáhl ze zásuvky další štos papírů a položil je před Harryho.
„Co je to?“
„Zde stvrzujete podpisem, že se vzdáváte veškerého práva na dědictví a majetek svých příbuzných.“
„Dobrá,“ Harry vzal do ruky propisku, kterou v rukou nedržel snad od svých jedenácti let, a na dva papíry, z nichž jeden byla kopie, se podepsal.
„Tímto to označuji za vyřízené, pane Pottere.“
„Ano, já také. Děkuji,“ zvedl se ze židle a jal se odejít.

Severus Snape za ním nevěřícně hleděl.
Myslel si, že toho kluka moc dobře zná, ale jak se zdálo, asi neměl o něm tak úplně přesné informace a jeho představy byly poněkud zkreslené.
To opravdu nenáviděl tolik své příbuzné? Proč?

A pak ho následoval.
Během půl hodiny se oba dva znovu ocitli v Bradavicích.
Harry mu bez jediného slova zmizel z dohledu. A zanechal tak Snapea v nepříjemném stavu přemýšlení o chlapci, který mu vždy jen pil krev.

1. Kapitola || 3. Kapitola

6. kapitola - Uvědomění 5. Trest4. kapitola - Polibek3. kapitola - Útok2. kapitola - Pohřeb1. kapitola - Opatrovník